Job 10 | CzeBKR | STEP | Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.

‏ Job 10

1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své. 2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou? 3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ? 4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš? 5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským, 6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš? 7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé. 8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne. 9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne. 10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil? 11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne. 12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého. 13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě. 14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne. 15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své, 16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš. 17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně. 18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo, 19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen. 20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál, 21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti, 22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.