‏ Job 9

1Odpověděv pak Job, řekl: 2I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným? 3A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov. 4Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil? 5On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své. 6On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její. 7On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje. 8On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských. 9On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne. 10On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu. 11Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho. 12Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš? 13Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní. 14Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl? 15Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu. 16Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj, 17Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny. 18Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi. 19Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí? 20Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží. 21Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého. 22Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje. 23Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá; 24Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest? 25Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí. 26Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu. 27Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se: 28Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš. 29Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval? 30Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své, 31Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé. 32Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud. 33Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba. 34Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil, 35Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.